Rakovecké údolí je jedinou lokalitou na Vyškovsku, kde se vyskytuje Bledule jarní. A protože je právě čas, kdy Bledule kvetou, vypravili jsme se na ně podívat. Trochu nás překvapila zima, protože bylo lehce pod nulou a krajina byla pocukrovaná čerstvým sněhovým popraškem, ale ono to nakonec ani nám, ani bledulím až tak nevadilo.

Na Wikipedii se píše, že Neziderské jezero (německy Neusiedler See) je vedle Balatonu jediné velké stepní jezero v Evropě. Myslím, že blíže realitě budou Maďaři, kteří jezeru říkají Fertő-tó, přičemž fertő znamená bažina. Je to prostě hooodně velká kaluž s maximální hloubkou 180 cm, která je skoro kolem dokola schovaná za rákosím, přičemž toho rákosí může být i několik (max 8!) kilometrů. I voda je čistá asi jak voda v kaluži, kterou právě procválalo stádo zabahněných koní. Moc poeticky jsem nezačal, takže se skoro nechce věřit, že návštěva Neziderského jezera opravdu stojí za to. Kolem dokola je rovina, která přímo vybízí nasednout na kolo. Aby taky ne, když je ta rovina protkána množstvím cyklostezek. My jsme chtěli objet rakouskou část jezera a zkrátit si cestu přívozem Mörbisch – Illmitz. Zvolili jsme proto kombinaci cyklostezek B10 a B20. Jeli jsme "natěžko", protože jsme chtěli spát ve stanu v kempech. Téměř 100 kilometrů jsme zvládli pohodovým tempem za 3 dny.

Penzion Pod Drátníkem - Čtyri palice, Milovské perničky, Zkamenělý zámek, Karlštejn, golf Svratka a zpět

Pod Koberštejnem – Rejvíz – Velké mechové jezírko a zpět.

Harrachov, Mumlavské vodopády a obří hrnce.

Předchozí den jsme se utábořili na louce pod Ketkovákem a očekávali deštivou noc. Předpověď se nenechala zahambit a v noci celkem třikrát sprchlo. První varování byl pětiminutový deštíček okolo desáté. Pak zapršelo na 20 minut okolo druhé a vyvrcholení přišlo kolem třetí, kdy vydrželo krápat skoro dvě hodiny. Naštěstí to ale nebyla žádná průtrž mračen a dalo se to přečkat.

Měl jsem postavený přístřešek ze tří Wehrmachťáckých celt – origo trojúhelníků, které jsem podepřel prutem původně použitým na opékání špekáčků. Celty notně nasákly a ráno byl prut prohnutý jako banán. Ale vydržel.

Včera jsme došli po Chvojnici z Kralic nad Oslavou na tábořiště T.O. Moisidis, kde jsme se utábořili a přečkali první noc našeho vandru Kořeni s děckama. Už večer to vypadalo na to, že budeme muset kvůli vedru naše původní plány dojít dnes pod Lamberk poněkud upravit. Ráno, kdy jsme se začali potit ještě před tím, než do údolí Chvojnice nakouklo sluníčko, nám večerní obavy jen potvrdilo.

Takže sbalit tábor, uklidit po sobě a hurá po proudu Chvojnice k Oslavce. Operativním cílem byla určena Senoradská trampská kantýna. 

Kořeni s děckama – již tradiční akce, která se koná 2x do roka. Podzimní turnus povětšinou v listopadu a vždy v hotelu Harmonie v Zastávce u Brna a jarní turnus většinou v květnu různě po různých chatkách a tábořištích. Letošní jarní turnus se nám přesunul do léta, a protože měla děcka od minulého roku slíbený vandr a spaní pod širákem, padla volba na Chvojnici a Oslavku. Minulý rok jsme sice také byli u Oslavky, ale protože bylo děštivo, vyměkli jsme a lágrovali u Vlasáka v chatkách.

Původní plán byl jasný: Vlakem do Kralic a po Chvojnici sejít kam až to půjde. Předpoklad byl takový, že děti budou ještě čerstvé, takže toho zvládnou víc. Po přespání někde v dolní části Chvojnice jsme chtěli vyrazit proti proudu Oslavky a druhou noc strávit na fleku pod Lamberkem. No a v neděli to dojít do Náměště nad Oslavou na vlak. 

Děda měl narozeniny a pozval nás na oběd na Statek Samsara do Klepačova. Po výborném obědě jsme se rozhodli pro procházku srdcem Moravského krasu: Skalní Mlýn –> Suchý žleb –> Macocha –> Pustý žleb. Protože nám počasí přálo, měli jsme obavy, že stejný nápad bude mít polovina Brna. Naštěstí se většina lidí omezila na Pustý žleb a cestu ze Skalního mlýna k Punkevním jeskyním (ideálně vláčkem :-) a pak lanovkou nahoru na Macochu. Tím pádem byl Suchý žleb pustší, než ten Pustý.

Krátká nedělní procházka z Neslovic k Rybičkové skále a zpět. Rybičková skála je přírodní památka, naleziště zkamenělých ryb (podle toho také název skály). To bychom to nebyli my, abychom hned na začátku neztratili zelenou turistickou značku. Nevadí – měli jsme to naplánované jako okruh, takže pružná změna plánu a vyrazili jsme cestou, kterou jsme původne plánovali jako návratovou. Sešup lesem dolů k Rybičkové skále byl trochu napínavý – na mapě to vypadalo jako 100 metrů lesem, trochu z kopce. V realitě to vypadalo jako 100 metrů strží plné listí a uvolněných kamenů. Dobroudružství musí být, všechno jsme zvládli a ze strže vypadli přímo nad skálou.