Kuželovi.cz

...vstup na vlastní nebezpečí

Výlety

Škola magie pro dívky - 1

Na těchto stránkách budu postupně uveřejňovat svoji knihu "Škola magie pro dívky" a budu ráda, pokud mi dáte vědět, jak se Vám příběh líbí.

Dnes začínáme první kapitolou s názvem "Sirotčinec". Pěkné počtení. smile

Sirotčinec

Vstala jsem z postele a ocitla jsem se jako každé ráno na malé postýlce, ve velké místnosti kde právě slečna Greenová vyzváněla budíček. Zvonila na zvon, pobíhala po celé místnosti a křičela: „Vstávat je osm hodin!“ Nechápu jak moje kamarádka Tereza může ještě spát, když někdo takhle huláká! Přiběhla k ní slečna Greenová a stále ječela na celé kolo. Tereza se nakonec probrala a mohly jsme začít klasický den v sirotčinci.

Tereza je vlastně moje dvojice děláme spolu všechno, umýváme se, převlékáme se, jíme, hrajeme si a ještě hodně věcí. Jmenuji se Mary aspoň mi tak všichni říkají, je mi 7 let a za dva dny nastoupím do školy. Když jsme s Terkou dojedly lupínky, které byly na snídani tak jsme si šly hrát ven. Zase. Přemýšlely jsme už po tolikáté co budeme dělat. Přišly k nám Lucka a Anička a chrlily na nás jedna přes druhou: „Musíte jít s námi!“„Jo, musíte a rychle!“ My na ně jen nechápavě zíraly až nás chytly holky za ruce a táhly nás do společenské místnosti. Tam čekaly nastoupené všechny děti a v čele místnosti stály vychovatelky. To znamená jediné, bude prohlášení. Přemýšlela jsem co by tak po nás mohly chtít?!? Až nejvyšší slečna vychovatelka Greenová začala proslov: „Děvčata dnes máme významnou událost slečna Mary Foxová dnes oslaví... své 8. narozeniny!“místností se ozval jásot. Já jsem úplně zapomněla že je dnes 30. srpna a mám narozeniny. Terka je měla před dvěma týdny a bylo to úžasné. Když se u nás v sirotčinci slaví narozeniny tak je dort, dárky, zábava, je to prostě úžasné. A hlavní je, že když je oslavenci osm a více, tak může jít s ostatními děvčaty do města. Oslava byla veliká, dort polárkový a já jsem mohla jen přemýšlet, co je ve všech těch v balíčcích co se navršili na stůl. Přišlo otevírání dárků a já se strašně těšila. Sáhla jsem po prvním balíčku. Byl malý a krásně zabalený v červeném papíře. Otevřela jsem ho a v něm na polštářku ležel krásný náramek přátelství od Terky, který mi koupila za kapesné v obchůdku. Hned jsem si ho vyzkoušela. Padl mi jako ulitý. Měl modrou barvu a byl propletený fialovými korálky. Dál jsem dostala klíč k větší skříňce od slečny Greenové, sto korun od ostatních vychovatelek, pletenou šálu od Lucky, přáníčko od Aničky a ještě hodně dárků od ostatních. Na stole zůstala malá, modrá obálka, kterou dostalo už hodně osmiletých děvčat. Je na ní napsáno OTEVŘI V SOUKROMÍ. Tak jsem si ji strčila do kapsy a užívala si oslavy.

Dívky co obálku dostaly se po první výpravě už nevrátily. Vychovatelky nám tvrdily že je někdo adoptoval, ale nikdo tomu nevěří. Už teď jsem zvědavá co v té tajemné obálce je, protože když si ji přečetla Terka tak oznámila že její výlet se bude konat až se mnou. Když oslava skončila a já šla spát, tak jsem vytáhla obálku z kapsy od sukně a baterku(kterou mám po tatínkovi). zalezla jsem pod peřinu, rozsvítila baterku a obálku otevřela. Z obálky vypadly dva popsané listy papíru a úhledně zabalený balíček. Malý balíček. Vzala jsem jeden list papíru. Text byl napsaný velkým tiskacím písmem. Číst moc neumím, ale tohle by šlo.

Čtu: Dobrý den, Vážená Mary Foxová chtěli bychom vás pozvat do školy bílé magie pro dívky. Pokud pozvání přijmete přijďte na své městské výpravě do postranní ulice Krchánkova dům číslo 5. Dodržujte pravidla napsaná na druhém papíře.

S pozdravem ředitelka školy Mgr. Owneelová.

Čekala jsem hodně, ale tohle ne. Opravdu to myslí vážně? No nic, čtu dál na druhém papíře:

  • S nikým nemluv o téhle zprávě
  • Bod č. 1 se ruší pokud dotyčná osoba dostala tentýž dopis
  • Ve městě nic nekupuj
  • Přijď na určené místo v čase od 8:00 do 21:30
  • Vezmi si s sebou jen dopis, peníze a předmět z balíčku viditelně na sobě

Dočetla jsem poslední bod a bez rozmyslu jsem se vrhla na ten malý balíček. Když jsem ho otevřela, tak z něj něco vypadlo a zakutálelo se mi to pod postel. Nahlédla jsem pod ni a tam ležel krásný náhrdelník se stříbrnou šňůrkou a modrým kamínkem uprostřed. Vyzkoušela jsem si ho a když jsem si ho nasadila zazářil. Schovala jsem všechny věci zpátky do šuplíku a šla už doopravdy spát.

Ráno když zase hulákala slečna Greenová budíček, tak jsem se oblékla a v umývárně při česání jsem Terku zatáhla do mého tajného místa kde nás nikdo nebude hledat. Je to za pohovkou u okna, kde pohovka a okno jsou dost vysoko na to, aby nás nikdo neviděl. „Ty jsi v té obálce taky měla ten dopis a náhrdelník že jo?” ptám se „Jo, právě jsem o tom s tebou chtěla mluvit.” „Dobře, jdeme do toho?” „ Jo, vždycky jsem chtěla být čaroďejka.” odpovídá Terka „Fajn.” Bylo dohodnuto. Téhož dne v 9:00 jsem se já a Terka, jediné oslavenkyně za tento měsíc začaly vypravovat do města. Dostaly jsme od vychovatelek hezké oblečení v podobě bílých podkolenek, žluté halenky, hnědé sukně a černých bot. Oblékly jsme se, vzaly tašku a šly. Poprvé a nejspíš naposled opouštíme brány sirotčince a vydáváme se k městu vzdálenému 2km chůzí. Cesta proběhla tiše, ale obě jsme věděly co by jsme si řekly(že je to vzrušující a že máme strach). Jak jsme dorazily do města, tak jsme si konečně začaly povídat: „Hm, nevíš kde to může být?” ptám se „Nevím, zeptáme se.” a tak jsme šly ke stánku s ovocem a Terka se zeptala prodavačky. Došly jsme do ulice Krchánkova a čím blíž jsme byly domu číslo pět, tím víc atmosféra houstla. Když jsme dorazily k domu č.5, podívala jsem se na Terku a nejistě sáhla na zvonek.

Zvonek zazvonil a dveře se sami otevřely. Vešly jsme a uviděly otevřené dveře na konci chodby. Vešly jsme tedy i těmito dveřmi a ocitly jsme se v místnosti ze které vedly další dvoje dveře. V místnosti byl stůl, za stolem seděla žena a na stole byla spousta zajímavých věcí. Byla tam lampa, spousta složek s papíry a prapodivné nejspíš doplňovací pero. Žena si nás prohlédla a oslovila nás: „Dobrý den, vaše jména prosím.” Odpověděly jsme krátce. Žena vzala velkou složku a začala v ní hledat. Když našla co hledala tak se na nás usmála a začala si s námi povídat: „Takže první ročník, že ano?” „Ano dostaly jsme dopis a tady jsou naše náhrdelníky.” odpovídá Terka, ukazujíc naše náhrdelníky „Ale to není třeba, mám vaše záznamy. Pustíme tedy do toho.” Podle Terčina výrazu jsem odvodila, že ani já, ani ona nechápeme do čeho se máme pustit. Až nás ta žena oslovila znovu: „Máte nějaké peníze? Jestli ano proměním vám je za runy, tak říkáme naší měně.” „Ano, ale je jich málo.” odpověděla jsem a vytáhly jsme svoje stokoruny. „Ale to nevadí. Každý žák prvního ročníku dostane pět set run od školy.”odpovídá ta paní. Proměnila nám peníze, něco si zapsala a zavedla nás do jedné místnosti. Tahle událost začíná být čím dál tím zajímavější. V místnosti bylo pár úhledně zabalených kufrů s jmenovkami. Žena nám vysvětlila, že těch kufrů je tady tak málo, protože jsme jedny z posledních které k nim přijdou. Našly jsme si každá svůj kufr a ta žena nám řekla že v těch kufrech máme všechno potřebné. Oblečení, učebnice a školní pomůcky. Zbytek věcí najdeme na pokoji. Vrátily jsme se do první místnosti se stolem. Žena nám dala ještě papíry s dalšími instrukcemi a poslala nás do těch druhých dveří. Byly tam schody do podzemí tak jsme šly. Dole bylo něco jako metro. „Nevíš co teď máme dělat?”ptám se „No, podle instrukcí máme vzít vozíky a postavit je na koleje.” „Myslíš tamhlety?” „Jo, to bude ono.” Tak jsme dostrkaly dva vozíky na koleje, naložily jsme kufry a nasedly jsme. Podle instrukcí jsme zmáčkly několik čudlíků a už jsme jely. Jely jsme podzemím a četly si instrukce. Vozík byl prostorný, takže jsme se mohly převléct do školní uniformy, kterou tvoří modrá halenka, černá sukně a boty. To byl poslední bod instrukcí. Zbytek cesty jsme si povídaly. Cesta byla dlouhá, ale po nějaké době jsme narazily na odpočívadlo. Tam jsme zastavily a byly jsme příjemně překvapené, když z malého domku vycupital pán a dal nám svačinové balíčky. Nasedly jsme zpátky do vozíku a vyrazily jsme dál. Snědly jsme svačinu která obsahovala chleba s neznámou pomazánkou, tyčinku neznámé značky a pití též neznámé značky. Takže to co víme o té svačině je, že byla dobrá. Jely jsme dál a po nějaké té chvíli začala cesta stoupat, až jsme dorazily na nádraží. Bylo tam spousta dalších kolejišť které vedly do podzemí. Zastavily jsme, odstrkaly vozíky na určené místo a rozhlédly se okolo. Bylo to krásné, vytesávané pilíře, dlážděná podlaha a velká kovová brána. Na nádraží stálo hodně dívek ve školní uniformě. Ty mladší jako mi stály na místě a dívaly se po starších, ty starší stály na místě a rozhlížely se okolo. Tak jsme s Terkou položily kufry a čekaly. Až se brána otevřela. Starší dívky šly dovnitř. Už jsme se my a ostatní dívky chystaly na odchod, když v tom se ozval starší hlas od brány: „Prvňačky, za mnou!” Do jedné jsme se ohlédly a u brány stála starší paní. „Jmenuji se Gabriela Owneelová, jsem ředitelka této školy. Vezměte si kufry a následujte mě.” Popadly jsme těžké kufry a vydaly se za ředitelkou. Šly jsme lesem a pak na konci stezky vysvitlo světlo a dál pokračovala dlážděná cesta. Když jsme vyšly z lesa, uviděly jsme velkou, čtyřpatrovou budovu. Okolo té budovy byl les. Došly jsme až k budově a vešly jsme dovnitř.

Další část: Škola magie pro dívky - 2.

Komentáře   

# Marťa 2015-11-06 14:01
Hezký příběh, Majdi. Doufám, že budeš pokračovat.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
# Majda 2015-11-22 13:44
Neboj :lol: Už se na tom pracuje. :P
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
# Kristýna 2015-11-24 19:26
Super příběh, jen v tom pokračuj :lol: :P
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit