Dvouhodinová procházka loukami a lesem ze Žernovníku do Býkovic k Porčovu mlýnu a zpět. Díky ročnímu období spojená s houbařením. No a nezamlčím ani osvěžení v Krčmě u Porčova mlýna.

Děda slavil narozeniny a pozval nás na slavnostní oběd na Statek Samsara u Blanska. No a po obědě jsme se potřebovali trochu projít, aby nám slehlo před večeří. Babičku zlobilo koleno, tak jsme vybrali krátkou procházku skoro po rovině po lesní stezce od Staré huti v Josefově u Adamova přes jeskyni Jáchymka k Býčí skále a zpět.

Výročí prvního českého kosmonauta, mistra Jana Husa (bohužel shořel hned na startu), nám kromě Husitů, nabodeníček (kvůli kterým ho ve skutečnosti upálili – naneštěstí pozdě) a částečné reformace církve, přineslo i státní svátek. A státní svátek se dá důstojně využít k poznávání krás naší vlasti. Jsouc bez auta, byli jsme odkázáni buď na bicykly nebo na MHD. Mařenky chtěly na in-liny (kolečkové brusle), což výběr poněkud limitovalo. Hanka objevila na webu o in-line terénech v Brně a okolí stezku Židlochovice – Blučina – Měnín. Takže se zrodil kompromis pro pěší i pro bruslařky: Autobusem ze Zvonařky do Židlochovic (alias správně hantecem do Židlí), odtud pěšky na kopec Výhon s rozhlednou zvanou Akátová věž, dolů do Blučiny, kde probíhá stezka, po té se bruslařky projedou zpět do Židlochovic a zase busem zpátky do Brna.

Předchozí den jsme se utábořili na louce pod Ketkovákem a očekávali deštivou noc. Předpověď se nenechala zahambit a v noci celkem třikrát sprchlo. První varování byl pětiminutový deštíček okolo desáté. Pak zapršelo na 20 minut okolo druhé a vyvrcholení přišlo kolem třetí, kdy vydrželo krápat skoro dvě hodiny. Naštěstí to ale nebyla žádná průtrž mračen a dalo se to přečkat.

Měl jsem postavený přístřešek ze tří Wehrmachťáckých celt – origo trojúhelníků, které jsem podepřel prutem původně použitým na opékání špekáčků. Celty notně nasákly a ráno byl prut prohnutý jako banán. Ale vydržel.

Včera jsme došli po Chvojnici z Kralic nad Oslavou na tábořiště T.O. Moisidis, kde jsme se utábořili a přečkali první noc našeho vandru Kořeni s děckama. Už večer to vypadalo na to, že budeme muset kvůli vedru naše původní plány dojít dnes pod Lamberk poněkud upravit. Ráno, kdy jsme se začali potit ještě před tím, než do údolí Chvojnice nakouklo sluníčko, nám večerní obavy jen potvrdilo.

Takže sbalit tábor, uklidit po sobě a hurá po proudu Chvojnice k Oslavce. Operativním cílem byla určena Senoradská trampská kantýna. 

Kořeni s děckama – již tradiční akce, která se koná 2x do roka. Podzimní turnus povětšinou v listopadu a vždy v hotelu Harmonie v Zastávce u Brna a jarní turnus většinou v květnu různě po různých chatkách a tábořištích. Letošní jarní turnus se nám přesunul do léta, a protože měla děcka od minulého roku slíbený vandr a spaní pod širákem, padla volba na Chvojnici a Oslavku. Minulý rok jsme sice také byli u Oslavky, ale protože bylo děštivo, vyměkli jsme a lágrovali u Vlasáka v chatkách.

Původní plán byl jasný: Vlakem do Kralic a po Chvojnici sejít kam až to půjde. Předpoklad byl takový, že děti budou ještě čerstvé, takže toho zvládnou víc. Po přespání někde v dolní části Chvojnice jsme chtěli vyrazit proti proudu Oslavky a druhou noc strávit na fleku pod Lamberkem. No a v neděli to dojít do Náměště nad Oslavou na vlak. 

Sedmikilometrová procházka Mariánským údolím, tentokrát pro nás netradičně nejdříve nahoru z údolí k Líšeňskému kostelíčku alias Kapli Panny Marie Pomocnice a pak kolem Líšeňského hřbitova na Muchovu boudu a tradičně údolím kolem rybníků zpátky ke Kadlcovu mlýnu.

Na Kutinské železniční viadukty jsme se chtěli podívat už dlouho. Protože jsme měli neděli strávit s našimi kamarády z Moravských Knínic, navrhli jsme tuto lokaci jako oblast společného výletu. Ze společného výletu nakonec díky zdravotní indispozici sešlo, tak jsme se na Malý a Velký železniční viadukt u Kutin šli nakonec podívat sami.

Krátká nedělní procházka z Neslovic k Rybičkové skále a zpět. Rybičková skála je přírodní památka, naleziště zkamenělých ryb (podle toho také název skály). To bychom to nebyli my, abychom hned na začátku neztratili zelenou turistickou značku. Nevadí – měli jsme to naplánované jako okruh, takže pružná změna plánu a vyrazili jsme cestou, kterou jsme původne plánovali jako návratovou. Sešup lesem dolů k Rybičkové skále byl trochu napínavý – na mapě to vypadalo jako 100 metrů lesem, trochu z kopce. V realitě to vypadalo jako 100 metrů strží plné listí a uvolněných kamenů. Dobroudružství musí být, všechno jsme zvládli a ze strže vypadli přímo nad skálou.

Dopolední část Velikonočního pondělí dopadla dle očekávání tak, že nebylo možné řídit žádný dopravní prostředek. Ovšem také vyvstala nutnost detoxikační procházky. Tato byla provedena v oboře Holedná a zakončena v restaurantu Piava v Jundrově :-).