Zaparkovali jsme na parkovišti u kláštera (je tam také zastávka autobusu č. 514 IDS) a vydali jsme se proti proudu Vojkovického náhonu po jeho pravém břehu. Minuli jsme minigolf a dětské hřiště a chvíli obdivovali ruiny staré rajhradské pily. Minuli jsme rybník a vešli to bažantnice. Hned za vstupem je pomník profesora Oktaviána Farského. Po úplné rovině a úplně rovně jsme došli až ke srubu s piknikovištěm, moc pěknou geokeškou GC99ZTC Pomník Huberta Rajhradského a výhledem na topoly bílé, chráněné památné stromy.

Odtud jsme trochu zariskovali a vydali se po cestě, která podle mapy sice existovala, ale podle informací načtených jinde by obora neměla mít víc, než dva vstupy (viz výše). Cesta existovala i ve skutečnosti, ale místo branky zela v plotu obrovská díra. Takže průchod v budoucnu negarantujeme. Po pravém břehu Svratky jsme přes bobří nory a ohlodané stromy došli až k soutoku s Bobravou. Po pravém břehu Bobravy jsme došli k Popovické ČOV a kousek za ní ke zvonici sv. Martina. Hned vedle zvoničky je v zahradě rodinného domu voliéra s andulkami a korelami. Přes papoščí hlasité projevy se nedá minout.

Přes Popovice jsme došli k místnímu biotopovému rybníku Farářka, na kterém zrovna vegetovaly dvě labutě. U rybníku je také pěkné odpočinkové místo. Za biotopem je druhý oficiální branka do obory bažantnice, za kterou je po pár metrech ukryta keška GC7AC0C Popovice 3 - biotop. Zpět jsme nešli přes bažantnici, ale kolem trati, kde náš překvapily srnky přebíhající přes pole směrem k oboře. Na poli se pohybovalo několik hledačů s detektory – v roce 1945 tudy šla fronta, tak asi hledali nějaké zapomenuté stopy. Koneckonců přímo u kláštera je dodnes patrné místo, kde tehdy do Vojkovického náhonu zapadl německý tank Pzkpfw. Panther, který byl vytažen až v roce 1947 (patrné jsou právě stopy po vytahování.