Nejdříve trocha historie:
Olomouc měl historicky tři druhy opevnění – nejstarší Bastionové (vypadal jako Terezín, či Josefov) V 50. letech 19. století se začal budovat věnec, cca 1,1 km od Bastionového (forty 13, 14, železniční). A i když už to nestačilo (zvětšila se dalekonosnost kanónů) začal se budovat triangel, čehož měl být součástí i Radíkov. Jednoduše řečeno – čím byly výkonnější kanóny, tím dále větší opevnění se stavělo kolem Olomouce.... Moment? Já nezmínil, že od konce 17. století byl Olomouc nikoliv městem, ale pevností s trpěným obyvatelstvem.
Ne moc kvalitní mapa Bastionového, fortového a trianglu věnce kolem Pevnosti Olomouc. To zelené je bastionka (jako Josefov), kolem dokola fortový věnec a triangel je třeba Svatý Kopeček, tam stojí jediný tento Radíkov.
(Zdroj: Petr Hofman, FB skupina: Bunkry nejen v ČR.)
V druhé polovině devatenáctého století bylo vyprojektováno a postupně realizováno mohutné opevnění města Olomouce. Jedním z komplexů těchto opevnění byl i fest Svatý Kopeček, do kterého měly patřit čtyři základní forty: č. I Toveř (poblíž kóty 418, II. Radíkov (kóta 444 Zdiměř), č. III. Lošov (poblíž kóty 375), č. IV. Droždín (poblíž kóty 335) a dvě dělostřelecké baterie označované A a B. Jako jediný byl postaven fort Radíkov v letech 1871 až 1876. Ostatní forty byly přeprojektovány na jednodušší stavby, které se měly urychleně realizovat až v případě válečné hrozby. Stavba byla prováděna podle návrhu projektanta kapitána Karla rytíře von Peche, zaměstnaného u 8. oddělení Říšského ministerstva války ve Vídni. Jeho nepravidelný 6ti úhelníkový půdorys připomínající lunetu s tupým čelem a bastionově tvarovanou šíjí lze v podstatě rozdělit na dvě části – na bojový prostor na obvodovém zemním valu a na týlovou část obsahující za sebou dva obdélníkové kasematové trakty o rozměrech 8×60 a 8×80 m, které sloužily jako šíjová kasárna pro plánovanou posádku radíkovského fortu tvořenou 11 důstojníky a 800 muži (v dobové dokumentaci je pro vnitřní kasematový trakt používá no označení „Parados“, zatímco vnější trakt nese název „Šíjová budova“. Oba objekty byly jednopodlažními stavbami s plochou střechou postavené z lomového kamene a z cihel fortifikačního formátu. Jejich vnitřní prostory byly na ochranu proti nepřátelskému ostřelování opatřeny odolnou cihlovou valenou klenbou, pokrytou 30 cm vrstvou prostého betonu (údaj vychází z dochované stavební dokumentace, skutečnost je většinou skromnější) a zasypanou silnou vrstvou zeminy.
(Zdroj: http://pevnost-radikov.cz/historie/)
Radíkovský Fest navštívil i poslední díl seriálu Putování s párou.
A teď už k vlastnímu výletu:
Auta jsme nechali na parkovišti v Radíkově a ulicí Na pevnůstce (kde by chtěl jistě bydlet každý správný bunkrák :)) jsme se vydali nahoru k Radíkovskéme vysílači, který stojí v těsné blízkosti Radíkovského fortu. Chata pod věží měla ještě zavřeno, ale zapamatovali jsme si, že pro návrat z výletu může být zajímavé navštívit zdejší Coronavirové okénko.
Obešli jsme fort a obdivovali se suchému příkopu vytesanému ve skále. Následně jsme se rozhodli pro „zkratku“ okolo Jubilejního památníku knížete Jana II. z Lichtenštejna a Zdiměřské studánky.
Větší deska byla postavena roku 1898 k 40. výročí panování majitele zdejšího panství knížete Jana II. z Lichtenštejna. Menší deska z roku 1908 připomíná 50. výročí panování téhož panovníka. Zajímavostí je, že vláda tohoto lichtenštejnského knížete nakonec trvala 70 let a 3 měsíce, což bylo druhé nejdelší funkční období v evropské historii po Ludvíkovi XIV. Podobné památníky se v roce 1898 stavěly na mnoha místech lichtenštejnských lesních revírů. Okolo nich se vysazovaly jubilejní háje dubů. Celkový počet 58 dubů v každém háji symbolizoval věk knížete. Z toho 18 dubů červených připomínalo věk v den nástupu panování, 40 dubů letních a zimních vyjadřovalo počet let Janova panování. (http://www.jubilejnikameny.euweb.cz/hradisko/zdimer.html).
V době naší návštěvy druhá (menší) deska chyběla. Také jsme tak nějak zapomněli odlovit místní geocache GC43GW3 – Jubilejní kámen Jana II. z Lichtenštejna. Kolem Zdiměřské hájovny jsme se vrátili na žlutou turistickou značku a okolo studánky Hlubočské zlato, která má velmi železitou vodu, jsme klesali až do Hluboček. V Hlubočkách jsme šli kolem bývalé elektrárny a teplárny, ve které dnes sídlí firma Fit-day. Kolem nádraží a kousek po silnici směrem na Hrubou Vodu nás stále žlutá turistická značka zavedla k přejezdu, který si „zahrál“ v posledním díle seriálu Putování s párou. Od přejezdu začneme opět nabírat výškové metry (a to sakra intenzivně). Někde pod námi je bývalá zlatonosná štola P. Marie Sněžné a slyšíme šumění vodopádu Pod Vráblem. Ani jedno ovšem nevidíme. Vidíme ovšem Českou vlajku vyvěšenou na terase srubu na protějším skalním ostrohu. Pěkné!
U Žabí studánky se stoupání trošku narovná a my po pár desítkách metrů odbočujeme ze žluté turistické značky doprava k Tomáškově studánce. Přímo u studánky s pitnou vodou stávala chata Metropolitní kapituly u svatého Václava v Olomouci, která ovšem někdy v létě 2020 shořela. V době naší návštěvy už byla vybetonována nová základová deska. Místo je to opravdu kouzelné. U místního ohniště jsme se jali připravovat oběd – v jednom kotlíku francouzskou polívku vytuněnou jarní cibulkou a v druhém svařáček. Vzal jsem však málo lihu do vařičů, takže jsme nakonec byli nuceni rozdělat oheň a polívku dovařit nad ohněm. Rozdělání ohně bylo trochu dobrodružné, protože jsme s tím nepočítali a v okolí bylo všechno dřevo totálně mokré a zmrzlé. Nakonec pomohla hrst sena z blízkého krmelce (snad nám zvířátka prominou).
Poté, co jsme ukojili hlad a žízeň, jsme uklidili ohniště a vyrazili směrem k Drápalově samotě, což je moc pěkné stavení na nejvyšším bodě naší trasy. Protože se začínalo smrákat, nechtěli jsme jít po turistickém značení oklikou přes Pohořany, ale řízli jsme si to podle mapy přes les – tak, abychom neztratili výšku. Povedlo se a na červenou turistickou značku jsme narazili dle očekávání na správném místě. Po té jsme pak šli až ke křížku v oblasti zvané U třech křížů, kde jsme odbočili doleva a přes pole a les si to řízli přímo zpět k fortu Radíkov a uzavřeli tak vycházkové kolečko.
Nezapomněli jsme, že v chatě Pod věží mají otevřené okénko a završili výlet sladkou Kofolou.
