V Halštatu jsem byl díky rodičům v roce 1990 v rámci euforického autobusového poznávání čerstvě otevřené Evropy. Byla to spíše krátká zastávka na delší cestě – ven z autobusu, protáhnout nohy, sežrat rohlík se salámem a pokusit se rozhlédnout kolem. Podařilo se mi k tomu najít jedinou fotku:
Zaparkovali jsme na městském parkovišti pod Kalvarienbergkirche, protože v Hallstattu je tak málo místa, že najít parkování někde jinde není v podstatě možné. Hned z parkoviště jsme uviděli kolejovou lanovku na protějším svahu a vydali se k ní na výzvědy. Zpáteční rodinná jízdenka 40 € byla přesně na horní hranici, kterou jsme si cestou ke spodní stanici stanovili jako strop. Takže bylo rozhodnuto a za 15 minut jsme už stoupali vzhůru k restauraci Rudolfsturm. Už po cestě byly výhledy na jezero a okolní hory opravdu nádherné. Nahoře nás čekala nové vybudovaná (2013) lávka od horní stanice lanovky k Rudolfsturmu. Ale hlavně něco, co jsme nečekali – vysutá vyhlídková plošina Skywalk. Na místě jsme strávili dosti dlouhou dobu kocháním se pohledy dolů a okolo sebe a focením. V létě bychom pokračovali kousek pěšky ke vstupu do muzea solných dolů, kudy se dá sejít a dřevěnými koryty doklouzat vnitřkem hory až zpět k dolní stanici lanovky. My jsme ale byli líní turisti a dolů jsme sjeli opět lanovkou. Jen pro pořádek – nahoru se dá dostat i po svých, po klikaté pěšince od spodní stanice.
Po šťastném návratu z vyhlídky jsme se vydali na prohlídku městečka a jeho malebných zákoutí. Naprostá většina turistů, co jsme po cestě potkávali, byla z Číny. Asi jim jejich kopie Hallstattu, co si v Číně nedávno postavili, nestačí a chtějí se podívat na originál :-).
